Autonoviny.cz - Skutečný příběh Le Mans 1966

Vladimír Rybecký
09.11. 2019

Vladimír Rybecký
09.11. 2019

Ukradené vítězství.

Již za pár dní přijde do kin film Le Mans, zachycující příběh triumfu vozů Ford v Le Mans a mužů, kteří se o něj zasloužili. Připomeňme si, jak to tehdy bylo.

V červnu 1966 se splnil sen Henryho Forda II. Jeho vozy triumfovaly nad Ferrari ve 24 hodinách v Le Mans. Pro pár lidí v týmu Carrolla Shelbyho, který připravil vítězné auto, měl tento úspěch hořkou příchuť, protože toho dne vyhrála politika nad sportem.

Ford Mk.II při předsezonních testech

Do sezony 1966 Ford vstoupil s vozy Mk.2 se sedmilitrovými motory V8 od firmy Holman & Moody, které v předchozím roce debutovaly v Le Mans. Zastoupení továrny už nezůstalo jen v rukou kalifornského týmu Carrolla Shelbyho, ale rozdělilo se mezi tři oficiální týmy. V rámci nové organizační struktury měl navíc tým Shelby American na starosti vývoj a testování vozů, u Holman & Moody v Charlotte v Jižní Karolíně se připravovaly motory a anglický tým Alan Mann Racing měl na starosti účast v evropských závodech. Každý tým si vozy stavěl sám z dodaných dílů a při závodech pracoval samostatně. Všechny ovšem musely akceptovat strategická, byť mnohdy velmi kontroverzní, rozhodnutí vedení Fordu. Výsledkem bylo, že mezi týmy místo spolupráce panovala nezdravá rivalita. Ford navíc dodal mnoho vozů GT40 soukromým týmům.

K hlavnímu Fordovu sokovi Ferrari se připojil unikátní Chaparral 2D s monokokem ze skelného laminátu a samočinnou dvourychlostní převodovkou. Tým Jima Halla z Texasu měl podporu koncernu General Motors. Chaparral své ambice potvrdil překvapivým vítězstvím v závodě 1000 km na Nürburgringu.

U Shelbyho se přes zimu zaměřili především na spolehlivost Mk.II. To se projevilo už při 24 hodinách v Daytoně Beach. Všechny tři Mk.II dojely do cíle a Ken Miles s Lloydem Rubym si zopakovali vítězství z předchozího roku. „Mk.II byl opravdu dobré auto. Měl velký výkon, byl rychlý a zatraceně dobře se ovládal,“ konstatoval Texasan Lloyd Ruby.

Další vítězství si Miles a Ruby připsali v Sebringu, když ve finiši vysadil motor Fordu řízeného Danem Gurneyem. Paradoxní na tom bylo, že jeden z nejlepších závodníků té doby Gurney se v Daytoně zlobil na Shelbyho, že prohrál proto, že Miles měl lepší tým mechaniků. Šéftechnik Charlie Agapiou proto pro Sebring skupiny mechaniků prohodil. Přesto Miles znovu triumfoval, tentokrát s roadsterem X1 postaveným McLarenem v Anglii.

Ken Miles v Sebringu za volantem Fordu X1, experimentáního roadsteru postaveného týmem Bruce McLarena

Pak přišel šok při tradičním jarním testu v Le Mans. Jeden z nejzkušenějších amerických závodníků Walt Hansgen z nevysvětlitelných důvodů najel příliš rychle do zatáčky Dunlop, jeho Ford v rychlosti 200 km/h vylétl z trati a narazil do náspu. Hansgen utrpěl těžká zranění, kterým krátce na to podlehl.

Při testu v Le Mans Ford poprvé zkoušel experimentální vůz J Car, v němž bylo místo spolujezdce zaplněno výpočetní technikou zaznamenávající mnoho funkcí vozu. Podobně byl vybaven i Milesův Mk.II. J-car se posléze stal základem pro zcela nový model Mk.IV, který ovšem vyjel až v roce 1967.

Příprava osmi Fordů Mk.II v garáži pronajaté od Peugeotu

Zatímco dosud Ford respektoval zaběhnuté zvyklosti a jeho vozy měly tradiční americké modrobílé zabarvení, do Le Mans přivezl každý vůz v jiné barevné kombinaci včetně pastelových barev. Dokonce prolomil nepsané tabu, když byl jeden z vozů v černé barvě.
Už trénink v Le Mans ukázal, že pokud dojedou, tentokrát nemohou mít Fordy soupeře. Situaci jim usnadnilo i vedení Scuderie, když se rozešlo se svým nejlepším jezdcem Johna Surteese. Výkonnost vozů Ferrari ale nepříznivě ovlivnila především série stávek v Itálii, když odbory přinutily stávkovat i mechaniky Scuderie. Tempu Fordů tak stačil jen Pedro Rodríguez s Ferrari amerického týmu NART.

Na startu vybíhají odpředu Dan Gurney, Ken Miles (oba Shelby American Mk.II), John Whitmore (Alan Mann Mk.II), Bruce McLaren (Shelby American Mk.II), Pedro Rodríguez (NART Ferrari P3), Graham Hill (Alan Mann Mk.II) a Mike Parkes (Scuderia Ferrari P3)

Brzy bylo jasné, že otázkou není, zda vyhraje Ford, ale který z jeho vozů to bude. Shelbyho jezdci kroužili přesně stanovanou rychlostí a jezdci museli dodržovat přísné limity otáček. Dan Gurney sice byl opět nejrychlejší, ale po 17. hodinách jej vyřadil přehřívající se motor. Za Gurneyem opatrně jezdil Ken Miles, kterého tentokrát doplnil Novozélanďan Denny Hulme, protože Texasan Ruby se zranil při havárii s malým letadlem.

„Na startu jsem ztratil čas zapínáním bezpečnostních pásů, což ti nejrychlejší nedělali, takže jsem vyjel až s Chaparralem, jehož jezdci také používali pásy. Největším problémem bylo předjíždění pomalejších aut. Snažil jsem se jet tak, abych se při tom nedostal do žádného rizika,“ konstatoval Miles. „Kroužili jsme v předepsaných časech, šetřili brzdy a netočili víc, než 6200/min, abychom šetřili motor. Většinu času jsem trávil pozorováním, zda se s vozem neděje něco špatného. Doufal jsem a modlil se, aby se nic nepřihodilo,“ dodal Hulme.

Ken Miles za volantem Fordu Mk.II

V závěru závodu v čele kroužily tři Fordy a za nimi nikoliv Ferrari, ale čtyři dvoulitrová Porsche 906, protože všechny prototypy z Maranella vyřadily poruchy. Po odstoupení Gurneye jely ve vedení dva Shelbyho vozy - světle modrý Milese s Hulmem a černý Bruce McLarena a Chrise Amona daleko před Mk.II týmu Holman & Moody řízeným Američany Ronniem Bucknumem a Dickem Hutchersonem.

Dvojice Novozélanďanů McLaren/Amon jela se zcela novým vozem postaveným speciálně pro Le Mans. „Bylo to skvělé - dva Novozélanďani jeli v černém autě se stříbrnými pruhy, tedy novozélandských barvách, co víc jsme si mohli přát,“ konstatoval Bruce McLaren.

Černý Ford Mk.II Novozélanďanů McLarena a Amona

Při poslední zastávce přišel Shelby za Milesem a Hulmem a oznámil jim, že si vedení Fordu přeje, aby všechny tři vozy projely cílem vedle sebe. Lidé v Shelbyho týmu si mysleli, že Miles vyhraje, protože má kolo náskok. Jenže oba vedoucí Fordy měly ujetý stejný počet kol a při mrtvém závodě by vyhráli Novozélanďané, kteří stáli na startu více vzadu. Diskusím nakonec učinil přítrž McLaren, když těsně před šachovnicovou vlajkou přidal a projel cílem s několikametrovým náskokem před Milesem.

Triumf Fordu v Le Mans: v čelevítěz Bruce McLaren, za ním dojíždějí Dennis Hulme a Ronnie Bucknum

„Při poslední zastávce mi Bruce řekl, že Ford chce, aby všichni dojeli společně. Zeptal jsem se ho, kdo pak vyhraje. Odpověděl, že neví, ale že rozhodně nechce prohrát,“ vzpomínal Chris Amon.

„Chtěl jsem, aby vyhrál Ford. Proto jsme Kenovi řekli, aby zpomalil a nechal vyhrát Bruceho s Chrisem. Myslím, že si vítězství zasloužili. Odjeli dobrý závod, proto jsme se tak rozhodli,“ konstatoval šéf závodního programu Fordu Leo Beebe.

Na podiu zleva Bruce McLaren, Henry Ford II a Chris Amon

Dlouholetý Milesův mechanik Charlie Agapiou k tomu řekl: „Henry Ford II. nechtěl, aby Ken vyhrál v Le Mans. Chtěl si v pondělí přečíst v novinách: Ford vyhrál v Le Mans a ne: Ken Miles je prvním jezdcem, který vyhrál v Daytoně, Sebringu i v Le Mans.“

Carroll Shelby později vzal kontroverzní rozhodnutí na sebe: „V roce 1966 to nebyl Ford, kdo Kena připravil o vítězství v Le Mans, ale já a dodnes toho lituji. Přišli za mnou a zeptali se, kdo by podle mne měl vyhrát. Řekl jsem, že Ken vede a měl by vyhrát. Leo Beebe mi řekl, že by si Ford přál, aby všechny tři vozy projely cílem současně. Neřekl mi ale, jak to mám udělat. Netušil jsem, jak si to Francouzi vyloží. Podle všech v týmu měl Ken ten závod vyhrát. Já jsem to zvoral a já za to nesu plnou odpovědnost. Je mi to nesmírně líto, zejména pro to, co pak přišlo po pár měsících.“