Rozhovor s manažerem týmu Buggyra Racing Janem Kalivodou

Bez tohoto sympatického vousáče si asi nejprogresivnější závodní stáj u nás nelze dost dobře představit. Jan Kalivoda má zásadní podíl na tom, že soukolí, které ji pohání, jde stále přesně a nikdy se nezastaví.

Když jsme s ním hovořili během nedávné tiskové konference, zařizoval zároveň hned několik urgentních záležitostí najednou. Nebylo divu, mostecká Czech Truck Prix klepala na dveře. Koná se již tento víkend 31. srpna a 1. září.

Jak jste se k téhle práci dostal?

Dělám ji od roku 2002, tedy už plných 17 let. Přišel jsem k ní tak trochu jako slepý k houslím. Můj táta trénoval na jedné škole, kam si Martin Koloc chodil zahrát hokej. Tak se nějak potkali a já jsem skončil tady. Začínal jsem psaním na web a postupně jsem se propracoval výše.

Sedmnáct let je dlouhá doba. Co vás v Buggyře drží?

Je to zajímavá práce. Představa, že bych chodil od osmi do pěti někam do kanclu, byla pro mě docela děsivá. Tady člověk v jednom kuse lítá po závodech, pořád se něco děje. Nemáte moc možností se nudit.

Co má takový manažer vlastně na starosti?

Těžko definovat. Je to něco podobného, jako když máte malou rodinnou firmu, tam taky není určené, že ten bude dělat toto a ten ono. Teď se rozšiřujeme do podoby řekněme středně velké společnosti a je náročnější udržet si flexibilitu. Pořád se ale snažíme, aby naše kroky byly maximálně efektivní. 

220180

Na mosteckém autodromu s technickým ředitelem Buggyry Davidem Vršeckým (uprostřed) a šéfem týmu Mičánek Motorsport Jiřím Mičánkem mladším

Je obtížnější připravovat jednorázovou akci, jakou je třeba Dakar, nebo sezonu v šampionátu tahačů?

Ideální by bylo chystat Dakar nebo okruhy samostatně. Jo, to by byla pohoda. Jenže děláme všechno dohromady, takže je to docela oříšek. Teď mám například před sebou vrchol sezony v Mostě, ale současně už musím dávat dohromady přihlášky na Rallye Dakar.

220183

Jan Kalivoda během tiskové konference před Czech Truck Prix v Mostě

Máte spočteno, kolik víkendů v roce jste v akci?

Ne, ani se o to nesnažím. Nejsou to jenom závody, ale také nejrůznější reklamní eventy a další záležitosti. Je potřeba vždy přesně stanovit, kam se mám vydat sám, protože je kupříkladu šance získat nového partnera, a co mohou zvládnout ostatní kolegové v rámci skupiny.

Když jste narazil na sponzory, je skutečně tak obtížné je shánět?

Možná ještě horší je přitáhnout lidi. Jsem moc rád, že mám kolem sebe partu, kterou to maximálně baví. Protože bez zápalu se to dělá blbě. Dnes mají mnozí mladí, možná i kvůli sociálním sítím, představu, že je všechno zadarmo. Žádají to hned a s minimálním vlastním vynaloženým úsilím. Je štěstí, že se takovými jedinci nemusíme obklopovat. Naši spolupracovníci hlavně chtějí. A ten, kdo chce, nepracuje na sto, ale na sto padesát procent. Výhodou také je, že jádro kolektivu je stabilní, i když pochopitelně stále vyhledáváme nové kolegy. 

220177

Už dlouhá léta patří Buggyra k absolutní špičce v evropském šampionátu tahačů

Potkal jste se určitě s celou řadou mimořádných osobností, z oblasti motorsportu i odjinud. Kdo vám utkvěl v paměti nejvíce?

Martin Koloc. Když jsem se s ním ve svých 21 letech seznámil, byl pro mě obrovským vzorem a inspirací. Dnes se sice pohybuje trochu v ústraní, ale pořád je to persona, která má ohromnou motivaci a chuť pouštět se do nových věcí. V ničem nevyhořel. Netvrdím, že jsme vždy ve všem zajedno. Naopak je asi přínosné, že máme každý svůj úhel pohledu a vzájemně se doplňujeme.

Procestoval jste díky své profesi skoro celý svět. Kde se vám líbilo nejvíce?

No, tak celý svět určitě ne. To by mohl prohlašovat spíš fotograf Jirka Kolbaba, který s námi byl loni na Dakaru. Ten hlásá, že nejhezčí je Island. Nevím, ten jsem zrovna nikdy nenavštívil. Já to mám nastavené trochu jinak. Nejraději se vracím domů. Čechy jsou krásná země a pěkné místo pro život.